Data o výšce, váze a věku zimních olympioniků a olympioniček za roky 1924 až 2014 zveřejnila analytička Randi Griffinová. U nejstarších her se jí podařilo dohledat údaje jen o některých účastnících, spolehlivější data pocházejí až z éry po druhé světové válce. Kompletní data nejméně poloviny účastníků jsou dostupná od 60. let. V datech chybí diakritika a také údaje z her v Pchjongčchangu 2018 i z těch letošních.

Pravděpodobně jste právě zjistili, že by z vás mohl být alpský lyžař, hokejistka nebo hráč či hráčka curlingu. Jednoduše proto, že jejich výška a váha se častěji blíží průměrnému Čechovi (179 cm, 81 kg) či Češce (166 cm, 66 kg). Urostlá postava bobisty, vychrtlé tělo skokana na lyžích nebo krasobruslařské rozměry bývají vzácnější. Mezi curlery se postavou napasuje každý, i když ani tady pouhé proporce nestačí – vysokofrekvenční zametání vyžaduje mimořádnou sílu i vytrvalost.

Samotná kombinace výšky a váhy samozřejmě amatérům nezaručuje vrcholové sportovní uplatnění ani v dalších sportech. U olympioniků vysoká hmotnost napovídá, že jsou vytrénovaní pro sprinty a další silové disciplíny. U netrénovaných čtenářů bude spíše známkou nadváhy.

I mezi olympioniky se ale najdou výjimky: 145 kilo na necelé dva metry u amerického bobisty z padesátých let jsou nezdravý poměr i na sportovce.

Zhubněte o kilo, poletíte o dva metry dál

Historická data odhalují řadu trendů. Od padesátých let minulého století například většina olympioniků zmohutněla: muži v průměru o osm, ženy o pět kilogramů.

Jak se změnil charakter jednotlivých sportů, napovídá srovnání éry od Osla 1952 po Grenoble 1968 s obdobím od Nagana 1998 po Soči 2014. Tedy nejstaršího a nejnovějšího období, ze kterých máme dostatečně spolehlivá data.

V některých disciplínách je padesátiletý vývoj enormní, například zmiňovaných extra 17 kilo u mužských reprezentantů v alpském lyžování. Podobně ale muži nabyli i v řadě dalších disciplín: o devět až 13 kilogramů jsou v moderní éře těžší bobisté, hokejisté, sáňkaři, krasobruslaři i rychlobruslaři. Ve všech disciplínách olympionici narostli i do výšky, i když méně výrazně.

„Za zvýšením hmotnosti je samozřejmě navýšení hmoty svalstva,“ upozorňuje pro iROZHLAS.cz Pavel Korvas z Centra sportovních aktivit brněnského VUT. „Aby si někdo nemyslel, že třeba ztloustli. To opravdu ne. Když se třeba podíváte na složení těla u běžců na lyžích, bude tuk naprosto minimální složkou.“

Vývoj u sportovců do jisté míry kopíruje vývoj celé populace: studie, která srovnává lidi narozené v letech 1896 a 1996, ukazuje u Čechů protažení o 13 až 15 centimetrů. Podobná změna se odehrála na celé planetě, díky lepším životním podmínkám.

Klesla naopak hmotnost sportovců, kteří potřebují létat: skokanů na lyžích a závodníků v severské kombinaci spojující skok s během. První od 50. let zhubli o osm, druzí o čtyři kila. Zároveň se ovšem vytáhli, takže průměrný skokan v současnosti měří 178 centimetrů a váží 62 kilo.

Podle modelů znamená kilo navíc na velkém skokanském můstku o 2,5 metru kratší skok, což v minulosti u skokanů často vedlo k poruchám příjmu potravy. Funkcionáři proto v roce 2004 upravili pravidla tak, že hubenější skokani museli zkrátit lyže. Jak ovšem upozorňují norští akademici, hmotnost zůstala klíčová i po změně pravidel. Data jejich hypotézu potvrzují: váha olympijských skokanů se aplikací pravidla o zkracování lyží nezměnila.

„Změna somatotypu sportovců do značné míry souvisí s přílivem peněz,“ komentuje data Martin Zvonař z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. „Víc peněz vede k vyššímu tlaku na výkonnost a trenéři proto stále častěji v přípravě cílí na sportovce, kteří mají pro daný sport a pozici v týmu lepší parametry.

„Vzrůstající šance uživit se sportem jednoznačně tlačí na specializaci od čím dál nižšího věku,“ dodává. „Rozdíl mezi současným somatotypem a sportovci před čtyřiceti či sedmdesáti lety je tedy odrazem změn smyslu a účelu sportu.“

„Zajímavou, i když ne zcela přesnou paralelou je oblast digitálních her nazývaná esports. V posledních deseti letech v ní došlo k dramatické proměně somatotypů členské základny, která souvisí s navyšujícími se nároky na fyzickou kondici, nejen pozornost. Potřeba zvyšování výkonnosti pak jednoznačně souvisí s narůstající šancí získat vyšší finanční příjem,“ tvrdí Zvonař.

Patří budoucnost dlouhánům?

Zvláštní skupinou jsou běžkaři a biatlonisté, jejichž postavy se za padesát let změnily jen minimálně. Průměrná výška u běžců se ustálila na 179 centimetrech a 73 kilogramech, běžkyň na 167 centimetrech a 58 kilech.

„Když se dnes podíváte na ty úplně nejlepší, tak se zdá, že je výška výhodou,“ komentuje data Korvas. „Páka v pažích dnes hraje větší roli než dřív, zvlášť při běhu soupaž a ve finiších. Nor Klaebo, který má téměř dva metry, v nich skoro nemá konkurenci.“

„Ještě podstatnější je výška třeba u sprinterů v atletice,“ pokračuje. „Kdo měří méně než 190 centimetrů, má dnes smůlu. Rozhodují páky, síla a dlouhý krok. Kdo to dokáže dostat do frekvence, je nejlepší. Usain Bolt měl dva metry a v závěru výška jednoznačně rozhodovala.“

„Nemyslím si ale, že by v budoucnu běh na lyžích ovládli dlouháni, rozhodně ne vytrvalostní disciplíny,“ dodává Korvas. „Hledáme talenty, mezi nimi jsou menší i vyšší, důležitější než výška je metabolismus a další fyziologické předpoklady. Pokud jsou zároveň vyšší a zvládnou nervosvalovou souhru, mají určité výhody. Ale nehledáme je cíleně. Klaebo je jedinečný.“

U žen je srovnání s 50. lety obtížnější: v té době na olympiádách závodily pouze v pěti z dnešních patnácti sportů. Letos už soutěží ve čtrnácti, chybí jen v severské kombinaci.

Tam, kde je historické srovnání možné, většinou vidíme podobné trendy jako u mužů, jen ne tak výrazné. V alpském lyžování, saních a rychlobruslení olympioničky zmohutněly, v běhu na lyžích je změna jen nepatrná.

Velkou proměnou si ovšem prošli krasobruslaři a krasobruslařky: v padesátých a šedesátých letech vážil průměrný krasobruslař 59 a krasobruslařka 52 kilogramů. Aktuálně je to 71, respektive 50 kilo. Váhový rozdíl se ztrojnásobil ze sedmi na jednadvacet kilogramů.

Vrchol kariéry v jedenácti

Třetím rozměrem olympijských dat je věk. Nepřekvapí, že dnešní olympionik má typicky mezi 22 a 28 lety, olympionička mezi 21 a 26 lety. Mezi Chamonix 1924 a Soči 2014 se ovšem typický věk vytrvale posunoval.

Data lze rozdělit do tří období. Připomeňme, že z meziválečného pocházejí jen sporadické údaje, které je třeba brát s rezervou. U žen jsou data například zkreslená tím, že prezentují hlavně krasobruslařky. Právě mezi nimi v tomto období najdeme extrémně mladé olympioničky včetně té vůbec nejmladší: Cecilie Colledgeová za Velkou Británii závodila v roce 1932 krátce po jedenáctých narozeninách. Jedenáct bylo v době soutěže i legendární Norce Sonje Henie.

V období mezi druhou světovou válkou a začátkem 80. let se věk olympioniků snižoval také v dalších sportech. V krasobruslení se meziválečný trend nově projevil také u mužů, nejmladší na olympiádě bruslili už ve dvanácti letech; Čechoslovák Ondrej Nepela v Innsbrucku 1964 skákal ve třinácti. Dnes by závodit nemohl, většina olympijských sportů zavedla věkový limit: skeletonisti smí závodit od čtrnácti, rychlobruslaři od šestnácti, alpští lyžaři od sedmnácti, hokejisti od osmnácti, biatlonisti dokonce až od dvaadvaceti let. Ostatní sporty mají hranici na patnácti letech, pouze curlingoví funkcionáři věk nijak nelimitují.

Sportovci v poválečné éře obvykle vrcholovou kariéru ukončili velmi mladí. Nejstarší aktivní účastnici her v roce 1984 bylo 34 let. V současnosti olympionici dozrávají v průměru později a kariéru také uzavírají ve vyšším věku. Mezi účastníky poválečných olympiád bylo jen kolem dvou procent mužů po pětatřicítce a pěti procent žen po třicítce. Dnes je to u obou pohlaví trojnásobek.

„Vývoj průměrného věku sportovců je velice vrtkavá záležitost. Bylo by zajímavé podívat se také na počet lidí po celém světě, kteří se danému sportu věnovali,“ vysvětluje Zvonař. „Mezi hrami 1948 až 1980 totiž došlo k obrovskému nárůstu členské základny amatérských sportovců. Po tomto roce začíná sport stále častěji sloužit jako zdroj obživy, stává se z něj ‚průmyslové odvětví‘, které sportovce zaměstnává. Proto taky roste průměrný věk.“